Bělokur horský

Kiruna v sámštině znamená Bělokur horský.

Kiruna je hornické město na samém severu Švédska. Prý je to jedno z nejlepších míst ke sledování polární záře. (Což nemůžeme dosvědčit, protože celou dobu bylo jak? Zataženo, a celou dobu co? Pršelo.) A potom taky tam mají největší důl železné rudy v Evropě, nebo snad na světě? A to dosvědčit můžeme, protože byl opravdu hodně velkej. Ukrajovaný železný kopec na jihovýchodním okraji města a vše, co k dolu patří, jsou vidět z dálky. Bohužel na prohlídku dolu se nám nepodařilo zapsat, berou jenom jeden autobus lidí denně. Tak jsme si prohlédli Kirunu.

Tam zažít polární noc, tak si to jdu někam hodit. Ztělesněná depka. Je to město duchů, bez lidí a bez ducha, kde všichni jsou? Centrum města se už několik let uměle přesouvá o pár kilometrů dál na západ. Staré město (které podle našich měřítek zas tak staré není) ustupuje těžbě. A tak jsme spali v hostelu, a vedlejší ulice byly uzavřené za účelem demolice. Dřevěný kostel se prý bude rozebírat a znovu stavět na jiném místě. Kamenný kostel se zbourá a hotovo. A myslím, že náš divný hotýlek to dříve nebo později čeká taky.

No, a teď ta specialita. Míra si kvůli tomu vyhrabal buzolu ze dna kufru. A ejhle, střelka opravdu ukazuje na železnou horu, a ne na sever!

Kiruna i důl se rozkládají na původním území Sámů, Laponců. Dnes oficiálně uznaná menšina v Norsku, Švédsku i Finsku (nevím, jak je to v Rusku) po staletích represe a pokusech o násilnou asimilaci s většinovým obyvatelstvem snad zažívá jakousi nesmělou renesanci. K Sámům patří joik. Druh písně, předávané z generace na generaci, původně prý zpívaný naprosto bez doprovodu nástrojů. Hrdelní zvuky i vysoké tóny vyjadřují především emoce a opěvují přírodu. Živly, zvířata, konkrétní lidi. Někteří lidé za svůj život „dostanou“ od svých blízkých třeba i několik joiků, oslavujících jejich osobnost. Ty se pak zpívají v rodinách dále jako vzpomínka na předky. Tyto tradice byly násilně zpřetrhány, ale četla jsem o rodině, která si zpívá dvě stě let starý joik o pradědečkovi. A ten je tak stále s nimi. Spojení s předky a přírodou je důvod, proč Sámové joikují. Neříkají, že složili joik pro přítele, ale že joikují přítele. Nezpívají joik o větru, ale joikují vítr.

Taky jsem se dozvěděla, že první tištěná kniha v jazyce Sámů vznikla v 17. století, což se mi zdá jako dost brzo, vzhledem k tomu, že mluvíme o pastevcích sobů.

Co se jazyka týče, je to vzhledem k počtu nářečí složitější, ale může vypadat třeba takhle:

Buot olbmot leat riegádan friddjan ja olmmošárvvu ja olmmošvuoigatvuođaid dáfus. Sii leat jierbmalaš olbmot geain lea oamedovdu ja sii gálggaše leat dego vieljačagat. (Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.)

Kiruna je také vstupní branou do přírodního parku Abisko. Lezli jsme tam na kopec a naše jezevčice vyplašila, no skoro je ta naše lovecká fena ulovila, a to jsme na ni byli pyšní, tři bělokury horské, kiruny.