Projeli jsme si křížem krážem (vlastně spíš kolem dokola, protože na ostrovech nebývá moc silnic, v lepším případě jedna vedoucí dokola po pobřeží) souostroví Vesterály. Ostrovy Langøya, Hinnøya a Andøya. To byla krása! Na každém z nich jsme udělali výlet a nechali se unášet tou nádherou.
Na Hinnøye jsme se v té překrásné severské tundře na chvíli doslova ztratili. Cestu k autu jsme ale našli a došli asi minutu před vydatným lijákem.
Cesta po ostrovech měla jeden pevný středobod, a sice benzínku v Sortlandu. Na této jsme se stavovali každý den, čtyřikrát po sobě. Jelikož jsme na kafi závislí šetřílci, zaujala nás Jiřího rada ohledně bezedného hrnečku na benzinkách. Koupili jsme tedy termohrnek a do konce roku si do něj můžeme čepovat kafe, kdykoliv máme chuť. Takže pokaždé, když jedeme okolo některé. Do hrnku se vejdou dvě kávičky. Prekérka nastává, když máme chuť každý na něco jiného. Objevili jsme tak lahodné kombinace jako čokoláda, kafe s mlékem a tři cukry. Kapučíno s kafem a čtyři cukry. Laté s kafem. Ještě že si nikdo z nás neujíždí na čaji. Co si s firemním termohrnkem počneme doma, nevím. Asi ho někdo dostane jako typický dárek z Norska, třeba Jiřík.
Ostrov Andøya byl parádní a stál za návštěvu, a to i přesto, že jsme tam jeli hlavně pozorovat velryby, což se nakonec kvůli větru neuskutečnilo. To nás teda mrzelo hodně. Podnikli jsme ale výstup na Måtind, obří horu tyčící se na pobřeží do pěkné výšky 405 metrů nad mořem. Od moře, takže to není žádný chudáček. Na kopcích tady na pobřeží je fajn, že odpadá půldenní nástup do hor. Prostě přijdeš po pláži pod kopec, který vypadá jak Sněžka nebo Slavkovský štít, a začne rovnou vysokohorská turistika a výstup na vrchol. Za půl dne jsi dole a můžeš jít na pivo. My jsme teda na vrchol nedošli, vysrnili jsme jen na hřeben, a proč? No přece kvůli počasí. Túra to byla nádherná.
Dvacátého srpna nebohým norským dětem začalo martyrium jménem škola. Dvacátého srpna končí plavby na ostrov za papuchalky, protože už nejsou na hnízdištích, ale odletěli na zimoviště. Dvacátého srpna jsme zjistili, že léto je v čoudu.
No a opravdu. Po krátké zastávce v Tromsø (čte se Trumsa, po vzoru Bodø, Buda), které je ještě ostrov, jsme přejeli most, opustili ostrovní říši a po delší době dorazili na pevninu. V horách jsem řekla: Tady už snad žloutnou břízy! Přejeli jsme hory, a břízy byly žluté, úplně. Dojeli jsme ještě dál, a některé břízy byly bez listí. A to všechno během jednoho dne jízdy. No, a ty houby. Všichni víme, že na severu roste hodně hub. Ale když jedeš v autě a vidíš ta kvanta křemenáčů svítit z pangejtu, a všude jinde, kam vkročíš, to je teda něco! Kéž by to viděla babička.
Dojeli jsme na norsko-švédsko-finské trojmezí, a poprvé překročili hranice do Finska. Rozdíl se poznal hned. Zatímco s norštinou a švédštinou sice bojujeme, ale leccos už jsme se naučili/odvodili/odtipovali, s finštinou je to jiná liga. Hromada samohlásek za sebou, nejlépe přehlasovaných, nedokážu to ani přečíst, natož se domnívat, co to může znamenat. No a pak ti sobi. Na každém rohu nějaký. Některý volný, jiný v ohradě. Je jasné, kde jsme a proč jsme sem přijeli, čeká nás výstup na posvátnou horu Sámů, Saana.
Jedna z nejkrásnějších túr, co jsme zatím udělali, s mlhavým vrcholem. Výhledy se nekonaly, ale nevadí, chápeme, že nám to Saana nemůže dát všechno na poprvé.
Dole jsme si dali v boudičce u starého pána sámskou palačinku a kafe, letty a kahvi. Nastalo nedorozumění ohledně placení, pán nám nevrátil 40 euro a nám to došlo až po chvíli, zakecali jsme to. Došlo na vysvětlování přes nějakou přítelkyni na telefonu, pán neuměl anglicky. Jelikož jsme oba naprosto vyzenovaní, zachovali jsme dekorum, ale v hlavě nám to jelo… Takže teď nás dědek okrade o 40 Euro… Dělá, že nerozumí, a pak bude dělat, že jsme mu žádnou padesátku nedali… Nebo řekne, že už nam peníze přeci dávno vrátil, zloděj jeden. No a dopadlo to tak, že pán se podíval do kasičky, vydal výkřik nelíčeného překvapení a vysvětlil nám, že si spletl pade s desetieurovkou, mají stejnou barvu. Myslel si, že platíme přesně. Tady se prostě nekrade, jak už jsme se několikrát přesvědčili. A celé to svědčí jen o tom, jaká jsme v Čechách parta zlodějů a vychcánků a tak na základě špatných zkušeností čekáme jeden od druhého jen to nejhorší. No tak jsme se zastyděli, že jsme toho stařečka úplně neprávem podezírali, když se chudák jenom spletl. Anebo že by to tak dobře zahrál…??
Mám zpoždění ve čtení a tak až teď vám můžu sdělit, že No Camping Rakušani berou mnohem vážněji než severní země.
Přesvědčila nás o tom Policie budíčkem o půlnoci a povelem k okamžitému odjezdu z parkoviště, kde ani značka nebyla. To, že se v Tyrolsku nesmí takhle nocovat mají v zákonech a neznalost neomlouvá. Pokutu nám ani dalším 10 nocležníkům nedali a že měl řidič v sobě 2 piva nezjistili. Noční sjezd v pyžamech serpentýnami zpět do Německa, které je tolerantnější, jsme dali.
Ahoj, tak to je bezva, že jste to přežili bez pokuty a ztráty řidičáku 😄👍 To jsem ráda.