Lofo-já, Lofo-ty

Lofoty loďmo. Lodivod laškuje, lavina lofotchtivích lidí loví lajky. Lufťáci lemtají limonádu. Ledovec? Let labutí, lelků, luňáka? Leje lijavec, litry likvida. Lesklé lupení leknínů. Lastury leží ladem. Ladné losí lesy, lososí líhně. Letní louka. Libo-li lahůdku? Loutáme lahodné lokální laskominy.

Cesta na souostroví Lofoty, slavné Lofoty, divoké a krásné Lofoty, musela býti nezapomenutelným zážitkem, to dá rozum. Takže jsme si čtyři hodiny počkali na trajekt ve frontě, protože jsme neměli rezervaci. A měli jsme štěstí, vešli jsme se! Úžasná cesta, mořská slavná naše cesta začíná! Dali jsme si kafíčko, sedli jsme si na palubu a vypluli na volné moře. Kéž uvidíme kosatky či jiné savce nebo přísavce! Moře bylo úplně klidné, počasí přívětivé, Thor přikývnul naší návštěvě. No a přeci jsem tři hodiny na trajektu problila se strašidelnou mořskou nemocí. Cesta na Lofoty byla nezapomenutelným zážitkem, to dá rozum.

Lofoty jsou krásné a připomínají nám Tatry s mořem. Nižší a rozlehlejší. Ráj horolezců, ornitologů, nadšenců do moře, cyklistů, motocyklistů, karavanistů. Na své si tu prostě přijde leckdo.

Na západním konci souostroví jsou hory opravdu parádní, výhledy dramatické a fotogenické. Pokud vám nikdo nevleze do výhledu.

Na Lofoty se prostě jezdí a my si tu dali rande s půlkou Prahy. Druhá půlka jsou Poláci, Španěláci, Němci a kde kdo. Se spaním v autě se to vždycky nějak udělá. (Když je nejhůř, tak se to udělá tak, že spíme na parkovišti označeném No camping a spoléháme na to, že na naše mikroautíčko se zákaz přeci nemůže vztahovat. To, že si sklopíš sedačku a ráno se vypotácíš se zlomenýma zádama a nateklýma nohama se přece nedá považovat za camping.) Je teda vidět, že místním musí turisté už lézt na nervy (a není se čemu divit, protože karavanisti jsou hodně vynalézavá odrůda, viz naše nocování na parkovišti s nápisem No camping, a to ani nemáme karavan) a tak se to tu cedulkami No entry, No parking, No camping jen hemží. Do přístavu vesnice se vybírá vstupné jak do Zlaté uličky a ve vesničce jménem Å se o mě pokouší panická ataka. Tak přesně o tohle jsme nestáli, po týdnech klidu a samoty na cestě. Nicméně jsme přijeli kvůli Lofotům, a tak si je prohlížíme a zkoumáme.

Prvních pár dní nám přálo počasí a tak jsme se vydali na túru (a nedokončili ji) se zástupy Čechů a Poláků, no prostě jak v těch Tatrách. Nejdůležitější je udržet poker face a zdravit hei hei! Tak jako Norové.

A jelikož bylo fakt pěkně, dopřáli jsme si koupačku za polárním kruhem. I na Lofotech se najde bělostná písčitá pláž, a Golfský proud přináší teplou vodu jak z bazénu… (myslím, že jsme otužilí od švédských jezer). Za tímto účelem je potřeba provést Mírův majstrštyk a vyfouknout poslední volné místo na parkovišti váhajícímu Belgičanovi, jinak nezaparkuješ.

Nevíme, jestli v letní sezóně tu vůbec jsou nějací domorodci, nebo všichni pronajmou svůj baráček turistům a vrací se až na zimu. Ale v dubnu tu vrcholí rybářská sezóna, a to bych chtěla někdy vidět! To musí být něco. Pobřeží je pokryté konstrukcemi (v turisticky zajímavějších vesničkách malebně dřevěné, dál od moře železobetonové), na kterých se na jaře suší størrfisk, Stock fish – solená sušená treska. Tohle asi viděl Čapek o něco níže na pevnině, psal o tom a stěžoval si na zápach; teď už je z toho specialita Lofot. Tresky se suší naplacato a bez hlavy. Rybí hlavy ovšem nepřijdou na zmar. Míra se v jednom muzeu dočetl, že z hlav se vaří žrádlo pro psy. Já jsem se v jiném muzeu dočetla, že hlavy se exportují do Nigérie, kde si je místňáci vaří s buráky a pepřem. Tak si vyber.

Městečko Henningsvær je úplně nejjižnější výspa ostrova Austvågøy a úplně nejvíc nejzajímavější věc, co se tam může vidět, je… fotbalové hřiště. Kvůli němu tam jezdí autobusy zájezdníků a indické páry v hodobožovém sárí tam kutí selfí. Ono je totiž na ocasu poloostrova a ze tří stran je obklopené mořem. No my jsme se tam taky šli podívat. Přijížděli jsme k městečku po jediné silnici, pět kilometrů předem obložené auty a karavany. Následovala dvě záchytná parkoviště, plná. Ze zaparkovaných aut docházejí kolegové turisté pěšky, proplétajíce se po silnici. Na mezi mezi věšáky na tresky si někdo staví (už desátý) stan. Motorkáři kličkují, cyklisti tady končí etapu. Jedeme dál přes hráz s krásnými výhledy na městečko. Nikoho jsme netrefili. V městečku není kde zastavit a tak jedeme krokem dál. Nastává čas na Mírův majstrštyk, kdy parkuje hned u hřiště. Až sem totiž zvládne dojet jen pár nejotrlejších. No a s fotbalovým hřištěm je to asi jako se skulpturou z knih v Městské knihovně – někdo ji zmínil v Lonely Planet, a tak se na ni chodí.

Přejíždíme na ostrov Langøya, což už technicky vzato nejsou Lofoty (Lofoten), ale Vesterály (Vesterålen). V norštině ta koncovka –en neznačí množné číslo jako v němčině, ale určitý člen. A Lofoten prý znamená/vzniklo z Rysí packa.

Ve městečku Myre se schováváme na ubytku před deštěm, ve kterém venku být nechceš. Myslím na ty chudáky cyklisty, motorkáře a pěšáky, kteří v tomhle počasí balí stan a večer si ho promoklí budou zase stavět. Ještě nedávno jsme takhle také existovali. A teď jsme v hotelu a konečně ochutnaváme rybu! Já sivena polárního, uloveného vedle ve fjordu. Míra si objednává velrybí stejk (ano, Norové je loví), ale zrovna došel. Takže má uzenou tresku s bešamelovou omáčkou a obojí bylo bezva (večer jsme se dorazili chlebem s marmeládou).

Perchtička užívá hotýlku