Nic nemůže být tak ohromující…

Nevím, jak to máte vy ostatní, ale já když cestuju, mám ten výlet spojený s muzikou. Trpím nějakou poruchou, že se nedokážu zbavit písničky, která mi zní v hlavě. V hlavě mi nejčastěji zní, co někde slyším, takže za kvalitu nenesu zodpovědnost. A tak jsem si ze severu přivezla rádiohit. Místní rádia tam frčí na předělávkách starých (ehm, osmdesátkových) hitů do podoby, kterou nechápeme a nerozumíme jí. (To nás ujišťuje v tom, že mládí je v hajzlu.) Jedinou výjimkou bylo Radio Nordkapp – křesťanské sámské rádio, to nás dva dny bavilo (nic jiného nebylo lze naladit), obzvlášť když přenášeli zpěvy z nějaké náboženské sešlosti a farníci zrovna neoplývali školenými hlasy a hudebním sluchem, což je pochopitelné. No ale to mi v hlavě nezůstalo, zato něco jiného. Je to smutné, ale mohlo to být i horší. Mohli to být třeba Boney-M. Je to Eminem.

Finsko nám ho dopřávalo v hojné míře, každou hodinku ho tam prali. Dopřávalo nám také jezera, lesy a mokřady. Tak jsme si ho představovali, spíš teda bez toho Eminema. Jestli jsme někde viděli opravdovou pustinu, kde desítky kilometrů nevidíš baráček, bylo to ve východním Finsku.

Sever byl krásný a plný sobů, města zvláštní a bez center. Tedy s obchodními centry, to jó, kde se konečně platí euráčema. A to jsme přivítali s povděkem a vyluxovali potraviny. Těsně nad městem Rovaniemi jsme překročili polární kruh a zase jsem to ofňukala – to už jde do tuhého, blížíme se pomalu k domů. Na polárním kruhu u Rovaniemi nás však kromě dojímání se čekalo i nevšední povyražení. Úřaduje tam totiž Santa Claus. Má tam svou oficínu a tak co už. Když už jsme tam byli… tak jsme tam teda zašli, no a co.

První pokus o setkání s tímto štědrým seniorem neklapnul – před vchodem cedulka: Santa will be back at 1:15. Santa je na obědě. Tak jsme si počkali.

Každý smrtelník má na audienci u Santy vyhrazené 3 minuty. To nás teda parádně poděsilo. Šmankote, co uvnitř budeme dělat 3 minuty??? Tři minuty dokážou být sakra dlouhé! Při čekání ve frontě jsme zas po nějaké době hořce zalitovali, že s sebou nemáme Hopa a Jiřího. Ti by se konverzace s tímto sobím musherem rozhodně nezalekli! Ti by návštěvu u něj rozhodně obrátili v nezapomenutelný zážitek! Pro všechny! No ale ti jsou rozhodně hodně daleko, a tak jsme na to sami. Máme teda Perchtičku, a to nás zachránilo, myslím, že i toho pána Clause. Přivítal nás zvostra: Jste z Brna? To nás teda trochu rozhodilo. Jako oukej, Míra koneckonců má nějakou přízeň vod Brna, ale co to na nás děda zkouší? Vo co mu jako jde? Ne, jsme z Prahy! Pak nás Elf fotila. No a pak jsme se Santou Clausem vedli ještě asi minutový rozhovor o… našem psovi, kterého vševědoucí senila neúnavně oslovoval Berta (Ale fajn, to beru. Že umí jezdit po obloze na saních ještě nutně nic nevypovídá o jeho lingvistické zdatnosti). Viděla Berta soby? Kamarádila by se s mými soby? Štěkala by Berta na moje soby? Tak jsme příjemně a inteligentně pohovořili s obrovským Santou Clausem, sedícím na trůnu v bačkorách velikosti asi pětašedesát. Potom jsme se slušně rozloučili, Santa nám připomněl, ať před Vánoci nezapomeneme napsat dopis, aby věděl, co nám má přinést (na to jsme taktně mlčeli, protože přeci dávno nejsme malí a dobře víme, že dárky přinese Ježíšek a né tuten dobrý muž) a pak nás Elf vypoklonkovala. Druhá Elf v předsálí nám na monitoru ukázala fotky. Byly fakt pěkné. Jak od profesionála, nasvícené, a neskromně musím říct, že nám to moc slušelo, takhle s přirozeným smíchem na rtech. Mělo to jen jednu slabinu, a sice že mezi námi seděl obrovský, opravdový a živý Santa Claus. Elf si řekla o 40 Euro za fotku, a to jsme zaskrblili, a nechali se slyšet, že ani nápad, přeci jen jsem bez řádného zaměstnání, no ne?

Pokračujeme na jih, no a jednoho dne ohmatávám Perchtě krk, na kterém má už několik týdnů pěknou bouli. Celou noc googluju a diagnostikuju jí kde co. Panikařím, Mírovi dochází argumenty a tak vyrážíme domů. Dostane se k veterináři o dva týdny dřív, než jaký byl původní plán. Ošidíme Finsko a tak se tam ještě budeme muset někdy vrátit. A Míra je spokojený, protože potřebuje jít do práce.

Následující dny tedy kosmickou rychlostí míříme na jih. A poměrně dost dole se s námi sever rozloučil ve velkém stylu, nádherným a asi dost výjimečným divadlem. Předpověď hlásila sluneční bouře a erupce a opravdu, chvíli po setmění jsme pozorovali nepopsatelně krásnou polární zář. Spektákl zelené, červené a bílé barvy přes celou oblohu nás přikoval doprostřed parkoviště, koukali jsme s otevřenými ústy a navzájem se ujišťovali – hele, vidíš to? Mohlo to vyústit v leccos. Mohla se otevřít brána do jiné dimenze. Mohli nás odebrat zelení mužíkové jako vzorky ke svým pokusům. Mohl promluvit hlas shůry Měli jste na té dálnici bouračku, máte to za sebou, tak pojďte! Prostě cokoliv, co jsme dosud nezažili. Místo toho se po dvou hodinách zatáhla obloha, a šťastní jsme šli spát.

No a pak už to šlo ráz na ráz. Jeli jsme nočním trajektem z Helsinek do Tallinu. To bylo zrovna v sobotu v noci, takže jsme byli zvědaví na slavnou pařmenskou jízdu Finů za levným chlastem do Estonska. Ještě před vyplutím jsme zkoukli klubík s parketem v útrobách lodi, kde se to (určitě najatí) černouškové pokoušeli rozjet v rytmu salsy. Moc úspěšní teda nebyli. My jsme sice celou dobu seděli na vrchní palubě (kvůli psovi), ale i tak jsme zjistili, že největší nával je v duty free obchodě, kde se chlast opravdu prodává po kartonech, zato cigára tam vůbec nemají. (Ale jsem si zdarma stříkla Chanel 5 na svojí epesní outdoorovou bundičku, což se po pár nocích spaní v autě asi docela šiklo.) Po špatných zkušenostech z trajektu na Lofoty, kdy mi bylo opravdu ale hrozně blbě, jsem si koupila norský prášek proti sea sick. Jako funguje to bezvadně, z cesty po moři a celého dalšího dne, toho mnoho nevím.

Za další tři dny jsme projeli Pobaltí a Polsko. Naštěstí už Pobaltí známe z minulé cesty, takže nám tolik nebylo líto, že tam nestrávíme moc času. A to nejdůležitější jsme asi stejně stihli.

V Estonsku jsme krátce prošli Tallin, který je krásný jako naše Praha.

V Lotyšsku jsme se naposledy rozloučili s Baltíkem. Perchta je plážový pes a tak znovu vyhrabávala tu myšičku, o které jí říkáme, ať ji hledá. A pes nám chce udělat radost, a tak ji hledá, přestože dobře ví, že v mokrém písku žádná myš být nemůže.

V Litvě jsme spali na stejném místě jako tenkrát – u křížového vrchu u Šilauliai. To je krásný ve dne a děsivý zážitek v noci, poutní místo, kam jsme se chtěli vrátit. No a potom povinnost v Litvě – cepelinae – cepelíny, jejich národní jídlo. Konečně knedlíky!

A v Polsku pirohy. Na jídlo se těšíme.

Projíždíme Klodskem, voda tam už opadla, takže vidíme jenom následky. Nikde nikdo, na polích to vypadá, jako kdyby pěstovali rýži. Míra si stěžuje na dopravu, no, bude si muset zas zvyknout. Čím jižněji jsme, tím více lidi řídí jako čuňata. Ve Skandinávii nás nějak nikdo přes dvojitou čáru nepředjížděl… Cesta byla dlouhá a tak si ji zpestřujeme rádiem. Už v Polsku nečekaně ladíme Čechy! To je tedy nezvyk, ale únavu zahánějí úspěšně. Dvojice moderátorů nedokáže přečíst slovenský název písně Láska, necestuj tým vlakom (hm, pořád se hraje) a vyskloňovat slovo klenoty. Chlapík se vesele hájí tím, že přeci není žádný češtinář. Následně se nevinně přiznává k tomu, že nikdy nebyl na Sněžce, ani na Pradědu, co by tam dělal. Docházíme k závěru, že nám bylo lépe, když jsme mluvenému slovu z éteru nerozuměli. A za chvíli nám pustili co? Našeho Eminema.

Vrátili jsme se 17. září večer. První, co nás po dojezdu napadlo bylo, že všechny ty krámy, oblečení, batohy, vaření, kempovací stoličky, psí dečky, holinky, sobí kůže, knihy, deníky, obrazy, co jsme na poslední chvíli nakoupili ve frcu ve Finsku, zbytky marmelád, sucharů a repelentů, hotelová mejdlíčka, tyčinky pro Hopa, krówky pro Míru a Lego pro Filípka, všechno to budeme muset ještě večer odnosit domů. Protože jakmile něco zůstane ležet na zadním sedadle, ač se to nestalo za čtyři měsíce během naší 15 000 km dlouhé cesty, v Bráníku nám na stopro vykradou auto.

O den později jsem byla s Perchtou u veterináře. Boule mezitím hodně splaskla a doktorka nevidí žádný problém.

Jediným problémem tedy zůstává, že Mária a Barborka kvůli nám v pátek poletí na pár dnů do Helsinek, aby se s námi setkaly. Holky jsou skvělé a Helsinky si užijí i bez nás, ale strašně nás to mrzí, mohli jsme tam spolu strávit príma čas, moc jsme se těšili. Pověřím je, aby o této části výpravy napsaly samostatný, poslední příspěvek.

Protože.

Nic nemůže být tak ohromující, jako život. Kromě psaní. Ibn Zerhaní/Orhan Pamuk