Trondheim aneb jak jsme sem došli

Při přechodu hor a pod nimi nás docela potrápilo počasí, což se ale změnilo Stiklestadem. To je taková vesnička s několika kostely, skanzenem a velkým kulturním centrem. Jinak tam nic není. Vlastně ještě ohromný amfiteátr, kde se pár dní v roce hraje hra o sv. Olafovi, neboli králu Olafovi Haraldssonovi. On totiž ve Stiklestadu zemřel v bitvě, bylo to 29. 7. 1030. No a my jsme tam přišli 29. 7.! Takže se byl Míra podívat na to divadlo, a říkal, že to bylo překrásné. My jsme s Perchtičkou čekaly v hospodě a děsily se strašidelných výkřiků vyvražďovaných vesničanů z divadla. Hra se hraje uz 70 let, účinkují v ní stovky lidí, orchestr a koně.

Hned nad amfiteátrem je rovné posečené pole, kde jsme si večer po divadle rozložili stan. Kromě toho, že v noci byla fakt zima, nás v půl 8 ráno probudil traktor, který si to podle zvuku mířil rovnou k nám. Rozespalí jsme vykoukli ven, kde nám drobná mladá žena dramatickým gestem ručičkou ukázala, jak budou ty sračky lítat všude kolem, až bude za chvíli hnojit lán. A opravdu se do toho pustila, naštěstí nejprve z druhé strany pole, takže jsme se stihli stáhnout. Takhle rychle jsme zatím nebalili. Vzhledem k intenzitě rozstřikovaného matroše od ní bylo fajn, že to nechala až po slavnostech.

No a to už nám do konce scházelo nějakých 140 km, to už nic není, žejo. To se dojde. A zrovna to byly etapy bez jídla a obchodů, hlubokými lesy (i losi byli), no a kopce. Docela jsme si dali do těla, ale místo na spaní jsme našli vždycky krásné. Třeba u jezera.

Nebo na piknikovém místě v lese.

Nebo v kempu u moře.

My jsme se totiž rozhodli pro mírné zkrácení trasy a finiš po pobřežní cyklostezce. A dobře jsme udělali. Příchod k Severnímu moři byl dojemně krásný a užili jsme si jak očumovačky tohoto přepěkného živlu, tak koupačky v něm (oproti jezerům příjemně teplé).

Poslední noc před Trondheimem jsme tedy v 10 večer vařili instantní polívku s tímto výhledem:

A v noci jsme se, už po několikáté za sebou, pokusili pozorovat Auroru. Vždyť podle předpovědi má být polární záře vidět i v Praze! Nařídili jsme si budíka na půl 2 v noci, kdy je největší tma. A polární záři jsme nespatřili.

Nechápeme, jak se Olafovi podařilo zařídit nám středomořské slunečné počasí na několik posledních dnů cesty a příchod do města, bez jediné kapky deště. Ale opravdu se to stalo.

A pak jsme po asi 580 km přišli do cíle. Trvalo nám to celé 30 dní, včetně čtyř dnů, kdy Míra pracoval, a nikam jsme nešli.

V turistickém centru pro poutníky nám milá stará paní dobrovolnice dala kafíčko, vystavila krásné diplomy na jméno Cerna o absolvování trasy a pak nám s úsměvem sdělila, že už skoro nevidí a neslyší, protože má alergii na psy (chudinka, snad Perchtinu návštěvu přežila).

Kredenciály se nám po cestě pěkně zaplnily a zlatá pečeť na konci garantuje celoroční volný vstup do zdejší katedrály.

Pouť totiž vede ke hrobu sv. Olafa (jak se píše i na diplomu, neboli Olafově dopisu). Sháněla jsem se v katedrále po tom jeho hrobě a zjistila, že místo jeho posledního odpočinku je od 16. století, kdy byly ostatky dočasně odvezeny a schovány, neznámé! Nejspíš někde v katedrále, nebo na hřbitově okolo … Ale vlastně se to úplně jako neví, mno. No jít tu pouť z tohoto důvodu, tak mě klepne.

Myslíme často na lidi, které jsme potkali po cestě, kde jsou, kde spí, nezmokli? Nepotkali jsme jich mnoho, občas se někdo objevil, a víc jsme ho nespatřili. Je to cesta pro introverty a zároveň každý, kdo ji jde sám, je fakt hustej.

Pozoruhodné je, že krokoměr, který jsem si před pár lety nainstalovala, mě celou dobu motivuje ke splnění cílů. Třeba. Ušli jste 400 km, z Londýna do Paříže. Potom přes Saharu, 2000 km. No a v centru Trondheimu mi krokoměr řekl: došli jste do středu Země (to je nejvyšší cíl, dál už nic není). Vždycky jsem si myslela, že střed Země je v Trondheimu, kdo by o tom pochyboval?

Perchtička slaví konec putování se svým zbrusu novým plyšákem.

A my jsme někde cestou oslavili naše desáté výročí svatby.