Příšera z jezera a další stvoření

Ve městě Östersund jsme vypozorovali, že ve čtvrtek večer hrají Švédové bingo. Na hlavním náměstí zaparkují auta jako v autokině (protože bude pršet), vsadí si ve stánku a čekají, až se z pódia budou v 7 večer hlásit tažená čísla.

My jsme nečekali a vydali se dál. Přešli jsme most na ostrov Frösön. Frösön obklopuje jezero Storsjön. Je obrovské a krásné, jako mnohá další jezera tady. Ale pozor! Žije v něm Storsjöodjuret, neobyčejná příšera z jezera, živočich s hadím tělem a kočičí hlavou. Někteří svědci ale tvrdí, že má hlavu spíše psí. Jisté je, že žije v hlubinách zdejších vod a je tak dlouhá, že obtočí ostrov Frösön kolem dokola a ještě se zakousne do ocasu. Tak, jak to znázorňuje tisíc let starý runový kámen na ostrově Frösön, kousek za sámoškou.

V roce 1986, při příležitosti oslav 200 let od založení města Östersund, byla jezerní obluda prohlášena za ohrožený druh a ona i její hnízdo byly ochráněny švédským zákonem. Toto bylo zrušeno parlamentním ombudsmanem v r. 2005, což teda nechápu. My jsme jezerního obyvatele uviděli zrovna na souši:

Na ostrově Frösön jsme nakonec i neplánovaně a šťastně přenocovali. Místní církev (Švédská církev, Svenska kyrkan) se tady o poutníky na trase docela pěkně stará, už jsme dostali kafíčko a propisovačku, leckde jsou k dispozici záchody, což se hodí, no a u kostela Frösön mají připravený kemping zdarma, s přístřeškem, ohništěm, toaletou a nabíječkou na mobily. Což je prostě bezva. A tak jsme to tam hodili.

Cedule avizovala, že v 9 ráno je zájemcům k dispozici modlení v dřevěné zvonici. Tomu jsme moc nevěnovali pozornost, ale co čert nechtěl, vyšlo to přesně tak, že v devět ráno jsme měli sbaleno a byli pomalu na odchodu. Zrovna jsem si čistila zuby na záchodě s výhledem na zvonici, před kterou postával mladík s Biblí v ruce. Míra s xichtem pokerového hráče prošel okolo s batohem a nereagoval na klukovo významné koukání a vystavování Knihy knih. Já jsem se na hajzlíku děsila, ježíšmarjá, přeci se nepůjdu modlit do zvonice jenom proto, že jsme tady přespali! Mělo to být zadarmo! Míra čekal před zvonicí na mě, chlapec čekal před zvonicí na Míru, zuby jsem si čistila už pět minut. Pak jsem se rozhodla, že se zachovám správně, půjdu pána pozdravit, poděkuju mu za nocleh a zdvořile odmítnu pozvání na modlení. Což je na křesťanské poutní cestě poněkud kuriózní, co si budeme povídat. No a než jsem si vypláchla pusu, hoch byl pryč. Nutno dodat, že Míra nic nepochopil, vždyť to přece nebyl kněz, neměl kolárek a černý hadry, byl to turista. No zkrátka do té pěkné zvonice jsme se nepodívali a slíbila jsem si, že jim pošlu poděkování za přespání aspoň e-mailem.

Další dny jsme pokračovali nádhernou krajinou a užívali si naši Cestu, i pěkné počasí. Nízká fronta, která řádila nad Östersundem, přešla, a vysvitlo Slunce. Předchozí deště (asi) způsobili úžasnou věc, a sice že na pár dnů ubylo komárů. Takže se válíme po stráních, piknikujeme v lese a zevlujeme na březích jezer. Užíváme si, že jsme venku a nic nás nežere.

Dobře se nám chodí, a tak jsme si vystřihli dvě skorotřicetikilometrové etapy za sebou. Pravda, na motivaci záleží, jednou to byl supermarket a podruhé nocleh v kempu se sprchou.

A někde v lese před městečkem Mörsil se to stalo. Náhle vystoupil z nejhlubšího křoví přenádherný obrovský paroháč, velký lesů pán, Los. Vyskočil na cestu dvacet metrů před nás. V očích měl vepsanou celou encyklopedii Lesní moudrosti, a tak když si nás prohlédl, odhadl, že není třeba spěchat. Zacvakal kopýtky po cestě a pomalu odklusal opodál, kde zmizel v hustém lese. Za chvíli se nám podařilo zavřít překvapením otevřené pusy a pohnout se, včetně psa. Bylo to krásné setkání s Losem, Olafem.

Dále jsme po cestě viděli pěknou věc, vytesaná zobrazení zvířat, z dob před asi 7 tis. lety. Líbila se mi popisná cedule, která čestně přiznala, že archeologové nevědí téměř nic, a všechno, co se o původu reliéfů říká, jsou z vody vařené domněnky.

Obrovské vodopády Ristafallet byly dalším zpestřením naší cesty a celou noc nám hučely do spaní. Ubytovali jsme se totiž v kempu kousek nad nimi.

Odsud nás už čekala poslední etapa do horského centra Åre. A při ní si nás Olaf otestoval, jestli to s tou cestou myslíme vážně. Pršelo skoro celý den a nebohý náš pes nám jasně dával najevo, že jestli s tou vodou všude okolo něco rychle neuděláme, nadešla jeho poslední hodinka (nebo nám to aspoň bude do večera vyčítat). Naštěstí se tak nestalo (ta druhá eventualita ano), protože jediná nepromokavá bunda, která celý den udržela majitele v suchu, byla ta Perchtina, my dva jsme si připadali jak čolci skvrnití: černí, mokří, oslizlí, studení, flekatí, smýkající se po mokré trávě v dešti. I tak to byla překrásná trasa.

Teď se se štítem Åreskutanu nad hlavou (chtěli jsme si tam vyjet lanovkou, ale celý den byla hora v mracích) připravujeme na další cestu, přes hranice do Norska.