Jdeme dál

No takhle, abych řekla pravdu, zrovna dneska regenerujeme v hotýlku úplně mimo trasu. A večer budu smažit bramboráky.

Došli jsme totiž na asi 220 km cesty do města Östersund. To znamená, že jsme lehce za třetinou, zbývá asi 380 km do Trondheimu.

Ta první třetina vedla trošku jednotvárnou placatou krajinou lesem a kolem jezer, po pěkných cestách. Míra to dokonce nazval důchodcovským výletem (no nevím, takhle bych asi každodenní túru s krosnou nepojmenovala). I když jako invalida se už pomalu začínám cítit.

Největším úskalím jsou už zmiňovaní komáři, kvůli kterým se bohužel v lese nezastavíme a neodpočineme. Ale jinak docela pohoda, procházíme civilizací, takže hlady nestrádáme a voda je tu všude opravdu čistá, pijeme z pramenů a studánek. Počasí nám prozatím přálo, a dnešní tfujtajbl pozorujeme naštěstí oknem hotelu.

Léto je v plném proudu, začaly růst houby a požíráme borůvky. Louky a pangejty jsou plné obrovského fialového jetele, vratiče, kopretin, bodláků, a hlavně fialových vrbovek a omamně vonících tužebníků jilmových. Asi už vždycky si Švédsko spojím s touto vůní. Viděli jsme také různé druhy orchidejí, které neznáme.

Rozhodli jsme se, že z Östersundu se vrátíme vlakem do výchozího místa pro auto, a přejedeme si s ním. Abychom ho zkontrolovali, a aby bylo blíž při zpáteční cestě. Taky se nám hodilo udělat si den volna, protože jsme celkem grogy. Perchtička usíná při každé menší zastávce a cestu vlakem jsme všichni prospali jak dřeva.

Je to teda opravdu zvláštní se někam štrachat dvanáct dní pěšky, potom sednout na vlak a za dvě a půl hodiny být zpátky ve výchozím bodě…

Mysleli jsme si, že Perchtička bude šťastná fena, až uvidí autíčko, ale nic… Nastoupila, a pokračovala ve šlofíku. Co si ten pes o našich divných nápadech myslí, to radši nechceme vědět.

Zítra pokračujeme v pěší cestě, další etapa by nás měla zavést do o něco větší divočiny, směrem k norským hranicím a do hor. Za Östersundem se rozkládá sámské území sobů, doufám, že budeme mít štěstí a uvidíme je (Sámy i soby).