Přehoupnul se nám červen, děti se dožily prázdnin (tady je mají už od 9. 6. do konce srpna) a jsme stále na Cestě. Na červenec máme velké plány, na které se už od zimy těšíme, méně už prakticky/fyzicky připravujeme. V příštích dnech zabalíme krosny, odložíme auto, a pokud to půjde, projdeme si cestu sv. Olafa, Olavsleden, která vede od Baltského k Severnímu moři, ze švédského městečka Sundsvall do norského Trondheimu a měří přes 600 km. Jak tak pozorujeme místní přírodu (hlavně komáry a počasí), bude to asi maso a uvidíme, jak se s tím Perchtička popasuje, abychom ji netrápili. Druhá věc je, jak se s takto dlouhým čundrem popasujeme my, protože si už skoro dva měsíce vozíme zadek v pekáči, sem tam vyrazíme na výlet, ale na lehko, a o nějaké fyzičce opravdu nemůže být řeč.
No a tak se stane, že spousta nosných i nepřenosných témátek, o kterých by bývalo bylo možná zajímavé napsat příspěvek, upadne v zapomnění, a nikdo se o nich už nic nedozví, protože o nich už nejspíš z nedostatku času a přebytku nových zážitků nenapíšu, a naše děravé paměti je také neudrží věčně, žejo.
Proto se nikdo nikdy nedozví, jak jsme dokončili plavbu po Göta kanálu, díky skvělému kormidelníkovi Mírovi bez jednoho jediného ťuknutí lodi. Jak jsme zápasili se živly na jezeře Roxen, kde se díky větru udělaly vlny jako na neklidném moři, a v jednu chvíli jsme měli pěkně staženou prdel, že to prostě nepřeplujeme. Tam byl u kormidla Hop, bezpečně nás převezl a jako správný námořník se choval, vypadal a klel – tento den vstoupil do dějin jako Den, kdy Hop nejvíckrát (a to už je co říct) ve svém (dosavadním) životě řekl: „Noty vole!“.
Nedozvíte se, jak je nepříjemné zažít situaci muž přes palubu v plavební komoře. Vypadl pán ze sousední lodi a přestože všechno dobře dopadlo, šok utrpěl nejen on a slečna komorná, ale i všichni okolo. Do komory jen a pouze s vestou, přátelé! Nedozvíte se ani, že Jiřího románek se severankou od plavební komory skončil zármutkem, Jiří svou milou více nespatřil a odletěl do Prahy, na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

Nikdy se nedozvíte zábavnou historku o tom, jak si Jiřík s Hopem, kteří se mi celá léta odmítají vyfotit se strachem, že jim čočka ukradne duši, dobrovolně a rádi domluvili s provozovatelem půjčovny lodí, že mu postojíme. Že si nás vyfotí, fotku umístí na Facebooku, a my mu dáme milion lajků a sdělíme do komentáře, jaká to byla príma dovolená. Koukala jsem jak blázen, poprvé, že kluci něco takového dohodli (Facebook je přece něco, čím opovrhujeme a vůbec to nemáme, že jo, kamarádi). Podruhé potom, když jsem si na Facebooku našla naši fotku s tímto popiskem:
„Last week we had a visit from Anna Wawrzynska and her friends. They came all the way from Poland to work their way through the canal in one of our Delphia boats. They had a wonderful week!!

Nikdy vám nepředám tajemství Slunovratu, který je ve Švédsku velkým svátkem a když to nebudete vědět, zůstanete, tak jako my, bez chleba a bez piva, neb obchody jsou zavřené. Nedozvíte se, jak po celý den Švédové někde piknikují, připíjejí si a přejí Happy Midsommar, zatímco večer ve městě chcípl pes. Jak stavějí vysoké olistěné kříže s věnci, pod nimiž odpoledne tančí kolem tyče, debužírují obložené housky a pořádají závody v přetahování provazem (což jsme prošvihli):

A jste-li žena, je při této příležitosti naprosto nezbytné dekorovati se věncem:

Taky se nikdy nedozvíte, že ve švédském městečku Falun mají měděný důl. A v tom dole hnízdí pár výrů velkých, hnízdo jsme ale bohužel ani dalekohledem nenašli. A co je zajímavé, vedle dolu je malá továrnička, která jako jediná v zemi vyrábí typickou červenou barvu, nátěr, tak obvyklý pro zdejší dřevěné domy. Barvu dělají ze zbytků vytěženého materiálu, nějak to rozemelou a míchá se to s moukou a lněným olejem, má to pro dřevo ochrannou funkci. Zásoby materiálu v dole vydrží odhadem do roku 2090 a pak… asi vymyslí něco syntetického, no.



Taky se už od nás nejspíš nedozvíte, jak je zde Abba stále populární, nebo možná není, ale rádio ji hraje každou hodinu aspoň jednou. Díky tomu jsme objevili, že největší hity Abby existují (a dává to smysl) nazpívané ve švédštině a je to taky úlet, stejně jako v angličtině:
A zrovna nedávno, koncem května, obdrželi členové skupiny z rukou švédského krále Karla XVI Gustava řád Vasa.
Od té doby, co jsme téměř před dvěma týdny vrátili loď, jsme spoustu dnů trávili na ubytku prací, výlety v okolí a regenerací. Posledních několik nocí to bylo v kempu u jezera, kde nám jeřábi popelaví a lišky spolu dávají dobrou noc. Sbírali jsme borůvky a fotili si lesní orchideje. Tak teď je dobrý čas zvednout kotvy a vyrazit dále, pěšky, Olaf na nás nebude čekat věčně.
Zatím co vy směřujete na sever, z Dánska se SLÉTlo hejno Sokolů do Prahy. Jejich vystoupení podobné spíš hromadnému tanci na krásnou hudbu v lehounkých sukních a širokých kalhotech v přírodních barvách, se hodně lišilo od poněkud spartakiádně údernicky pojatých skladeb v trenkách a tričkách našich Sokolíků. Asi to Dánové taky nacvičujou pod těma křížema. Přesto velké ocenění, že se ještě najdou nadšenci, ochotní nacvičit, přijet, předvést. Děti byly fakt roztomilé, jak to voraly. (Nejen ony). P.s jedno vystoupení i na hity K. Gotta. Ale to už odbočuju.
Ahoj, tak to je bezva, že se vám to líbilo! Jsou to borci, takového času a úsilí co to stojí secvičit…
Kačko, Abba ve švédštině – no, Mamma mia!!!! 🙂
A dámě výše musím oponovat. Všesokolský slet jsem viděla naživo v Brandýse (oblastní) a pak i v tv bedně a žádné údernické skladby tam nebyly. Moc se nám slet líbil. Včetně vystoupení krajanů.
Ahoj Heleno, to je fajn, že se vám to líbilo. Příště doufám, že se taky podívám. 🙂