Göta kanal / Jé, ta kanál

Ahoooj!

Máme samé dobré zprávy a zážitky. Tak předně jsme úspěšně absolvovali první návštěvu veteriny. Perchtě se nic nestalo a těší se skvělé kondici a náladě, problém je jen v tom, že kvůli opakovaným vstupům do Norska musí být co 28 dní odčervena pod dozorem veterináře. Takže jsme v malém švédském městečku našli náhodného starého egyptského veterináře, který nám za asistence svého starého íránského sestry na svém zabordeleném stole otiskl razítko do psího pasu. Poradovali jsme se společně, jaká jsme to multikulturní sešlost a Egypťan zavzpomínal na to, jak se nám před šesti lety bezkrevně rozdělilo Československo. Prášek jsem psovi podala sama, Míra zacvakal 650 SK a po pěti minutách bylo hotovo.

Druhý den jsme viděli druhého losa a dokončili cestu na východní pobřeží Švédska, celí šťastní, že brzy nám přibudou naši milí přátelé, naše dva hrby Hop a Jiří. Vyzvedli jsme si je ve Stockholmu na letišti a nenechali nic náhodě, přeci jen jsme se přes měsíc neviděli:

Dlouho očekávané (minimálně z naší strany) a srdečné (minimálně z naší strany) shledání bylo korunováno radostí (nás všech) z toho, že jsme se všichni vlezli do našeho kapesního autíčka, naplněného k prasknutí i bez dvou tloustnoucích páprdů s bágly. Kluci mi navíc přivezli „pořádnou štangli“ Herkulesu, čímž mě opravdu potěšili, a to i přes ty jejich blbé a různě nechutné vtípky k tématu.

V sobotu jsme převzali naši loď jménem Linea. Provozovatel půjčovny nás docela dost vyděsil. Předal nám totiž podrobný itinerář naší cesty včetně časů ranních odjezdů. K tomu nám tak jako nenápadně sdělil, že vlastně máme plout spolu s ostatníma dvěmami loděmama jeho společnosti. Že se jako máme držet dohromady, společně plánovat obědy a jiná zdržení a tak. Na jedné lodi byla rozsáhlá rodina švédského nebožáka v našem věku, který na obří lodi vezl svoje rodiče, pubertální děti a manželčiny rodiče z Kanady, chudák. Na počest seniorské části posádky nazvali jsme jejich loď Důchodci. Třetí posádkou naší silné flotily jsou tři Němci našeho věku na malé loďce a na pánské jízdě. Neoriginálně jim říkáme Němčouři. Jak říkají Důchodci a Němčouři nám, to nevíme. Každopádně plánovat si s nimi cestu a obědy jsme zamítli asi stejně rychle, tak jako oni s námi. Němčouři se zdejchli hned druhý den, Důchodci se zbaběle drží itineráře a jezdí na čas, a my jsme zvlčili, lenošíme, táborská půlka posádky vyspává, jezdíme na pohodu a kotvíme na jezeře, ač nám to pan vedoucí zakázal.

Prostě si plavbu užíváme.

Göta kanál je zajímavé vodní dílo s několika kaskádami plavebních komor a s mraky sklápěcích a odsouvacích mostů (včetně železničního) a pověřila jsem Míru, aby o tom taky něco napsal. Krajina je krásná a zrovna kvetou kopretiny. Provoz na kanálu je oproti Baťáku, Meklenburským jezerům a Mazurům úplně v pohodě a to je fakt příjemné. Úplně v pohodě a příjemná je také obsluha všech komor. Nikde jinde než ve Švédsku se nám nestalo, že by komorník přišel, popovídal si, sdělil, jak to bude všechno probíhat, a ještě u toho byl milý a přátelský.

No a tak se stalo, že Jiří našel svoji družku pro život na zdymadle Göta kanálu. Jeho vyvolená totiž obsluhuje soustavu komor a je natolik milá a dekorativní, že tokající Jiřík plánuje svíčkovou s losími masovými kuličkami jako hlavní chod jejich česko-švedské veselky (Jiřího úmysly jsou samozřejmě naprosto vážné, věkový rozdíl dvaceti let je samozřejmě naprosto žádoucí). Teď už zbývá jen o této šťastné skutečnosti a silných citech na zpáteční cestě informovat dotyčné děvče.

„Ty vole, kdybych se nezamiloval, tak nemáš vo čem psát!“

Méně přátelský byl kapitán lodě Susana Motala, u které jsme se chtěli vyvázat při čekání na komoru. Pán, vyznavač radikální upřímnosti, nám na férovku sdělil „I don’t like it“ a jelikož nebylo kam jinam to píchnout, Míra půl hodiny kličkoval za deště a větru před komorou bez uvázání.

Míra je vůbec člověk, bez kterého by to tady nešlo, a nejlepší kapitán na Göta kanálu.

Démona Alkohola držíme na uzdě a už to není, co bývalo. Přispívá k tomu i odlehčené pivo, které tu za pár korun prodávají, takže jich bez následků mohu vypít za odpoledne třeba i tři. A taky to, že náš alkoholík Aleš si přijel „odpočinout“ (díky Bohu) a tak se oddáváme žrádlu a vyvařujeme si, přiměřeně našemu věku. Dnes budu smažit kosmatice, neboť kvetou bezy.

A dnes se taky obracíme na zpáteční cestu nahoru, komorami si během tří dnů vystoupáme 80 výškových metrů zpět do domovské maríny v Motale.