Projeli jsme kus Norska a viděli mnoho jeho krás. Odbyli jsme si „povinnosti“ v jihozápadní části země, zatajili dechy při pohledu na profláklé fjordy, vysrnili jsme na ikonickou vyhlídku Preikenstolen. (Místní záchranáři tvrdí, že první člověk omylem spadl dolů až v roce 2013, ostatní úmrtí byly sebevraždy. Nějak se nám to nechce věřit. Že by náhodný pád byl tak ojedinělý.) Sjeli jsme scénické silnice a navštívili Norské ropné muzeum ve Stavangeru… a všechno to byla velká paráda! Náladu nám (zatím) nepokazily ani ty dny, kdy chcalo a chcalo. Už ani nevíme, co je zrovna za den. (Soboty poznáme, protože jdou mraky lidí na túru. Takže, kdy jsme lezli na Preikenstolen, hm? No jasně, že v sobotu.) Občas si s námi někdo dopisuje, a to pak máme velkou radost. A teď se začneme vracet pomalu do Švédska, protože se už jenom párkrát vyspíme, a budeme mít návštěvu, hurá! Snad se nic neposere a Jiří s Hopem se s námi nalodí na velkou plavbu po Gota kanálu.
No. Takže jsme si včera dvakrát projeli tu známou Trolí cestu, panoramatickou silnici, jako vážně moc dobrou. Jednou dolů (a to bylo omylem, nevěděli jsme, že je to ta atrakce, za kterou se jezdí přes půl Evropy), a pak od fjordu zpátky nahoru do hor, kde jsme chtěli přespat v autě. A tak jsme také na příhodném parkplatzu učinili. Nemalovali jsme si, že bude kdovíjaké teplo, vždyť se tam místy dosud drží sníh. Ale že nám zasněží auto, to jsme úplně nečekali. Nicméně nás to neodradilo od ranního plánovaného výletu k horskému jezeru.
Perchta nenechala nic náhodě a poprvé za celou Cestu vynesla svůj nový outfit. (Jeden z asi deseti, které si veze. To je víc hadrů, než má Míra. O sobě bych pomlčela.) Totiž svou nepromokavou zateplenou lyžařskou kombinézu:
Sice jí to nejprve trochu dráždilo, ale nakonec po sněhových plotnách hopkala spokojeně stylem „zajíc“. My jsme byli o něco méně spokojení po zjištění, že bez sněžnic to jezero neobejdeme.
No a pak se to stalo. Rozparáděná Perchta přeběhla sněhovou plotnu a zahučela do skorozamrzlé ledové kaluže, jezírka. Lyžařská vyteplená kombinéza okamžitě nasákla asi tak deset litrů ledovcové vody a nebohá fena z ledové tříště ne a ne vylézt. Naštěstí se po kratší koupačce celá vyšokovaná vydrápala nahoru a přiběhla k nám s prosbou o sundání obleku.
Psa jsme zabalili do mikiny, obrátili se na rychlý ústup k autu a milionkrát si za tu cestu pogratulovali, jací že to jsme kokoti, že necháme psa vesele běhat po horách v neznámém terénu, co jsme asi čekali, že jo, mami? Takže Perchta bude chodit zřejmě už jen na vodítku.
Perchtička se nechala usušit, zabalit do deky, odprosit. Celé odpoledne zvažovala nákup spěšné zpáteční jízdenky do útulku v Albrechticích u Havířova, odkud jsme ji před třemi lety slavně „zachránili“, s oprávněnou myšlenkou na to, že „tohle přece nemám zapotřebí“. Nakonec jsme ji přeci jen přemluvili a pokračuje s námi v Cestě.
Náhodné obrázky z cest:
Zdravíme Perchtu a po včerejší krátké tůře okolo Palce na vršku Tenerife kdy se nemůžem vzpamatovat z horka, jí tak trochu závidíme. Zdejší NP vysušený, les po požáru a už jsme zas viděli stoupat dým z terénu a hasičské vozy.
Zjistili jsme, že jsme za 5 let od poslední návštěvy někde ztratili kondici. 🥴
Tak zítra na El Teide. (Lanovkou)
Užívejte si teplíčka, docela by se mi to na pár dní líbilo 😁 Pozdravujte Teiďáka!
Ahoj Kačko (a Míro),
pravidelně nepravidelně čtu vaše příspěvky a ten s Perchtičkou byl docela dramatický a dojemný.
Tak pište dál, je to náramné počteníčko :-).
Zdar vašemu putování. H.
Ahoj Heleno, děkujeme, že jsi se ozvala! S Perchtičkou to bylo nepříjemné, měla jsem na sebe vztek, že jsem ji nehlídala líp. Měj se hezky, doufám, že ti kvete zahrádka! 🌻
Krása a nádhera! A Perchtička taky potřebuje silné zážitky 😉 Takový odolný pejsek, to by se mi taky líbilo, musíte mi do budoucna poradit, jak se to jako vybírá.. 🙂
Zuzi, zajdeš do útulku a vybereš si toho psa, který k tobě jako jediný ani za nic nechce… Už je to jakoby na spadnutí, jo? Nějaký pejsek? Zdravíme kluky, ahoj 🙂