Dva dny jsme strávili na náhorní plošině Hunnebergs pod jižním cípem největšího švédského jezera Vänern. Místo nám doporučila Jíťa z Muzea a líbilo se nám tam. Celé dvě stolové hory jsou pokryté lesy, jezery a rašeliništi, krajina byla občas velmi šumavoidní, jako z Klostermanna.
Na rozdíl od Šumavy je celý les pokrytý kvetoucími konvalinkami a klikvou. A, přestože byla neděle, nikde ani noha. Totiž ta lidská. To se na Šumavě také nestává. Za celý den jsme potkali jen jednoho kajakáře. Zvířecí nohy jsme vyhlíželi, tato přírodní rezervace je domovem losů. A kdo z nás uvidí prvního losa v přírodě, vyhraje milion bodů. No, zatím jsme našli akorát toto:
Ano, losí bobky.
Už na nejjižnějším bodě Švédska, na pláži za Trelleborgem, nás místní paní varovala, ať Perchtu nepouštíme v lese z vodítka, že tam jsou divoká prasata, jedovatí hadi a vlci (!), kteří by ji mohli ukousnout. Takže v Hunnebergském lese jsme potkali parádního dvoumetrového černého hada a Perchta od té doby chodí na vodítku.
Celou dobu nás naháněly bouřky, ale zázračně se nám podařilo vlastně nezmoknout, a také se dvakrát vykoupat ve Vänernském jezeře.
Na svého prvního výherního losa teda prozatím čekám(e) a pokračujeme dále na sever, před námi je Oslo. Norsko nás přivítalo nevlídně, jak by mohlo jinak. Slunce (které kvůli dešťovým mrakům nevidíme) zapadá ve 22:10 a soumrak padá (prý) ve 23:20. To nemáme ověřené, protože poctivou dehtovitou tmu jsme viděli naposledy v Dánsku. Za slunečního svitu se spí třeba takhle:
Losí les-nádhera!
Já chci vidět toho černého hada! 😉