Když jsme se v Göteborgu ubytovali v krásném hotýlku s vidinou, že po týdnu ulehneme spokojeně do postele (na což se těšíme všichni, nejvíce pes), Míra se pustil do sepisování astropříspěvku. Já jsem se koukla na mapu a vyrazila obhlídnout okolí. V okolí jsou totiž tři hřbiťáky! A to jsme hotel vybírali podle ceny, snídaně a psa, ne podle počtu hřbitovů! Takže to je znamení, to musím vidět. Míra je sice na mou hřbitovní úchylku už zvyklý a trpělivě, ne-li se sdíleným zaujetím a rád, to se mnou obvykle absolvuje, ale tentokrát si zážitek nechal ujít. A já jsem vyrazila na Östra kyrkogarden, Východní hřbitov.
Hřbiťák je zapsán do seznamu ASCE (Association of Significant Cemeteries in Europe), jako…ehm…překvapivě… Significant Cemetery of Europe. Významný evropský hřbitov. No vida.
Odhaduji stupeň obtížnosti plotu pro případ, že mne tam hlídač v 19:00 zavře a konstatuji, že v nejhorším to přelezu (přelezla bych ho, i kdyby byl dvakrát vyšší, než zůstat trčet po zavíračce na hřbitově). Na to ale nedojde, protože hřbitov je průchozí a průjezdný a slouží nějak tak jako park, mládež tam dovádí na kole a nikdo kromě mne se nad tím nepohoršuje. Pes tam smí jen na vodítku (mrzí mne, že jsem Perchtu nechala v hotelu) a auta smí jezdit maximálně třicítkou. Informační tabule slibuje zoologické zážitky a opravdu se mi ukáže ušák a poloalbínská forma kosice… to teda čumím, a pak ještě jedna… a pak mi dojde, že je to drozd kvíčala, a ne kos. I mistr tesař se, žejo.
Hroby jsou udržované, ale úplně prázdné, bez výzdoby. Náhrobky proti těm dánským monstrózní, ale stále přírodní. Na mnohých z nich sedí kamenní holoubci jako u nás. Ale vždycky jenom jeden a živý. Řekni heslo, krásné vzrostlé fialové rododendrony vypadají nejživěji z celého hřbiťáku, rododendron, rododendron, rododendron.
V nejzadnějším cípu za plotem je židovský hřbitov, sem pes nesmí ani na lajně, čekám časem ohlodané pokřivené kameny s tajemstvím a kouzlem, ale rovy jsou současné. Jsou jiné, barevnější a leštěné, než na zbytku hřbitova. Některé z nich jsou bez květin, zbytek je osázen výhradně žlutými maceškami, ničím jiným.
Chci Mírovi přinést něco dobrého, a řeším velké dilema – jdu kolem stánku s kebabem, který ale stojí vyloženě na půdě hřbitova. Nakonec se přeci jen zdráhám koupit opečenou mršinu v koutě hřbiťáku (i když bude určitě dobře ochucená a Míra by nic nepoznal), a kupuji mu zmrzlinu na hlavní ulici. Míra se tváří, že má radost, ale asi by si raději dal ten kebab.
Perchta je otrávená strašidelnými zvuky měst a my se taky těšíme ven, míříme tedy od Göteborgu na sever, do kraje Gösty Berlinga k jezeru Vänern.
Právě jsem zjistila, že můj obdivovaný, právě kvetoucí fialový rododendron v Nehodívě je stejný jako ty hřbitovní v Norsku!
Od Dánska na sever mají jenom fialové, občas tmavě růžové rododendrony. Nevím proč, že by byly odolnější?
Jo, to jo, jsou dost podobné!