Brzlík, cukr, čokoláda

Člověk musí mít nějaký důvod, aby odjel. Poví o něm. Dá vám právo, abyste k tomu řekli svoje.
Takhle z ničeho nic se neodjíždí. Ne, to je dětinství.
Marcel Proust

A tak se stalo, že 16. 5. v 14:22 jsme odjeli z Bráníka. Co tomu předcházelo, to nechci snad ani rozebírat. Prostě nějakým zázrakem se mi podařilo Hopovi uvolnit tři police ve skříních a uklidit ten bordel, a Mírovi se nějakým zázrakem podařilo nacpat všechny ty krámy do auta („musíme mít Systém„).

Před nájezdem na Barranďák nám došlo, že jsme si nenakoupili na cestu, a tak jsme se ještě stavovali v nějaké vesnici u Vietnamce pro český chleba. Pak jsme dali adiós Řípu, minuli odbočku na Terezínek, a Labe budeme sledovat až do jeho ústí.

Cestou proběhla krátká zastávka v Magdeburgu. Jelikož vezeme rakvičku na autě, zapřísahali jsme se už předem, že NEBUDEME VJÍŽDĚT DO PODZEMNÍCH GARÁŽÍ! Vůbec! Abychom tam neuvízli! Takže první garáž v Magdeburgu byla podzemní a projeli jsme to jen taktak. Ale aspoň víme, že do dvou metrů můžeme. Pak se nám podařilo z garáže vystoupat do obchodního centra, kde už ale bylo zavřeno, tudíž jsme vyděsili spoustu zaměstnanců – nemohli jsme se dostat ven a všichni včetně nás měli oči na vrch hlavy. Rychle jsme prošli centrum Magdeburgu, moc nás nenadchlo.

Raději jsme se přesunuli na předem vytipované přespávací místo – a to se Mírovi fakt povedlo! Nejen, že bylo prázdné parkoviště a celou noc klid, nejen, že tam byl stoleček s lavičkami pro ranní vaření kafe… Hlavně jsme spali u Wasserstrassenkreuz přes Labe. Prostě umělý kanál pro lodě na mostě přes Labe, napříč. A to byla fakt bomba!

A máme tady tudíž přepěknou poetickou slovní úlohu, kterou mě náš milý matfyzáček hnedka zaměstnal. Odpovědi neváhejte zapisovat do komentářů (já jsem to spočítala dobře, což o něčem svědčí):

Jak se změní zatížení mostu s vodním kanálem,
když na něj vpluje loď?
Hmotnost vody na mostě je 40 000 tun.
Průměrná hmotnost lodi je 1000 tun.
Nosnost mostu je 50 000 tun.
Kolik na něj může vplout lodí najednou?

Ještě ráno jsme si plánovali, jak kolem poledne budeme v Hamburgu (povídali, že mu hráli…). Míra prověřil svůj Systém a krámy jsme znovu do auta naskládali. Dost se jich už ale válí na zadním sedadle, které měla mít k dispozici výhradně Perchta. Těšila jsem se, jak si v Německu ještě před přejezdem do neznámých severních krajů velmi nutně musíme dát: Currywurst. Bismarka. Eisbecher. Míra mě usadil slovy: „Zejtra máme snídani v hotelu, tam se najíš!“ Docela jsem znervózněla obavou, že jsem účastna nějakého jiného typu akce, než jsem vlastně chtěla… naštěstí kolem 11 dostal Míra taky hlad a tak jsme si bez dalších keců dali: Currywurst. Bismarka. A Eisbecher. A ten byl, Terko, obzvláště delikátní.

Tato šťastná příhoda se stala ve městě Celle, kde jsme původně ani stavit nechtěli. Město je ale překrásné, plné hrázděných barevných domků, ale ne jenom že hlavní ulice nebo náměstí, prostě skoro komplet Cellé.

No a pak teda ten Hamburg. To bylo peklo na zemi. Asi patnáct kilometrů dlouhá zácpa na dálnici před Hamburgem, a pak to popojíždění městem podle rad navigace, která věděla houby o všech těch uzavírkách a rekonstrukcích. Na město nám zbyly dvě hodiny, ale byla to paráda. Hamburg nám připomínal Kodaň a vrátíme se tam někdy na delší dobu. A zajdeme si do Elbe Opera.

Dojem z tohoto krásného města mi zlepšil ten poslední, z věku čtrnácti let, z výměnného zájezdu do Německa, který jsem si léta hýčkala jako důkaz toho, že paní kráva učitelka Holina je fakt strašná kráva. Zpětně uznávám, že vyrazit si do Hamburgu se čtyřiceti harantama byla asi vlastně odvaha.

Takže dnes si lebedíme v hotýlku a zítra (až se pooořááádně nasnídáme) prozkoumáme ústí Labe do moře, pak se vydáme do Dánska.

Jo, a ten nadpis. Za to může Lonely Planet. Uvádějí totiž slovníček asi dvaceti nejužívanějších, nejpotřebnějších norských potravin. Řazeno abecedně podle českého ekvivalentu. Začíná to brzlík – cukr – čokoláda– … no nazdar, kam to jedeme?