Být to o pár let dříve, přišla by mi dneska večer esemeska od Ondřeje: „Tak co, už máš rajzefíbr?“
Tuto Cestu věnujeme našemu Ondrovi.
Protože by nám ji přál. Protože by z nás měl radost. Protože by s námi už pár měsíců balil, plánoval a řešil. Po stopadesátý by nám odvyprávěl, jak s tátou a Kubou rybařili v Norsku. Protože by se na naši cestu těšil, jako by sám jel, a možná dokonce ještě víc, než se teď těšíme my. Možná by vzal holky a kousek by s námi jeli. A taky kvůli tomu, co jsme si řekli v Krči pár dnů před tím.
Tak zítra už jedeme, Ondro. A rajzefíbr nemám.
Jdu s děravou patou, mám horečku zlatou
Jsem chudý, jsem sláb, nemocen
Hlava mně pálí, a v modravé dáli
Se leskne a třpytí můj sen
Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí
Tam zbytečně budeš mi psát
Sám v dřevěné boudě sen o zlaté hroudě
Já nechám si tisíckrát zdát
Severní vítr je krutý, počítej, lásko má, s tím
K nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím
K nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím
Tak zarůstám vousem a vlci už jdou sem
Už slyším je výt blíž a blíž
Už mají mou stopu, už větří, že kopu
Svůj hrob a že stloukám si kříž
Zde leží ten blázen, chtěl dům a chtěl bazén
A opustil tvou krásnou tvář
Má plechovej hrnek a pár zlatej zrnek
A nad hrobem polární zář
🙂
👍🏿